CGD

Její fotografie jsou jako její playlisty na Spotify. Nejdřív Olivia Rodrigo, pak Snow Strippers, pak Sega Bodega. Přesně tyhle umělce a umělkyně poslouchá a nejspíš i v tomto pořadí. Tereze Mundilové nevadí, jestli je něco zrovna komerční pop nebo klubový underground. Oboje má na jejích snímcích svoji roli, svoji vážnost. V poptimistickém duchu ji upřímně zajímá, jak na sebe oba tyto světy působí. Co si jeden od druhého půjčují, co si kradou.

„Poslouchám hudbu 24/7. Vyrůstala jsem s MTV, s Tumblr a MySpace. To byla místa, kde se tehdy dali dohromady kreativní lidé celého světa. Stvořili jsme takový první velký on-line archív toho, co jsme cítili a co se nám líbilo,“ popisuje Mundilová prvotní impulzy, které formovaly její estetické cítění. Vídeňská rodačka s českými kořeny, která dnes žije mezi Berlínem a Paříži, sice zažila první teenagerské pokusy v emo kapele, ale vizualita, fotografie i klipová režie to u ní stejně nakonec vyhrály.

„Portrét je manifestace momentu, v němž se potkávají dva lidé. Jsou tam oni i já. Ukazuji ta jejich místa, kterým rozumím a s nimiž se dokážu identifikovat,“ říká nad fotografiemi celebrit i nezařaditelných solitérů, které vznikaly porůznu na zakázku: někdy pro velký německý týdeník Die Zeit, jindy zase pro módní půlročník 032c. Podobně jako při poslechu hudby je i umělecky Mundilové nejlépe v křehkém, tektonicky nestabilním terénu, kde se popkultura sráží s avantgardními tendencemi a vzájemně se do sebe vpíjejí. 

Vodítkem Mundilové bývá již zmíněná hudba a její zdánlivá nezobrazitelnost. Přitom jestli jde o jejích fotografiích něco říct, tak už na první dojem je zjevné, že jsou pořádně nahlas. Lidé na jejích snímcích působí, jako by se drali ven. Atakují prostor před obrazem, jako by je okraj ani rám nedokázaly udržet uvnitř. Expandují podobně jako zvuk. Pro Mundilovou je tak každá fotografie naplno burácejícím reproduktorem.

Pavel Turek