Objev roku
Karina Golisová
Karina Golisová a post-punk Berlin Manson mají k sobě tak blízko, že je těžké je od sebe odtrhnout. Leitmotiv BM je paradox konce – snu o prosperitě, o Evropě, subkulturách. A přitom pokračování s podezřením, že punk is skutečně dead, ale stav, ve kterém se nacházíme, už dlouho nebyl tak podobný tomu, z nějž vzniknul (nesnesitelná politická situace vs. charismatická oběť, která radši vyhoří). Fotky z Golisové autorského souboru o posledních momentech Last but not least jsou nezamýšlenou, ale bezprostřední součástí tohohle romantického rozčarování. Gotická duše BM Adam Dragun, který na nich často figuruje, má všechno – jméno, look i slovník – pro hvězdu, která se už už hrozí zhroutit do sebe. Golisové kontrastní styl pak vizuálně potvrzuje drama jejich postoje v expresivně dokumentárním polosvětě zinů, promofotek a vizuálů nahrávek, které dokonale využívají exkluzivního přístupu, ale zbytečně neprozrazují, jestli jsou víc deníkem jedné lásky jak ze 70. let (19. století), volnou tvorbou premiantky FAMU, nebo image rozervané kapely. Dohromady se jim daří zázrak: s jistotou vlastní marnosti používají dávno vyvanuté žánry, new wave a černobílou undergroundovou estetiku, aby v jejich podání a v dnešní konstelaci – „mali sme na seba šťastie, to je smola“ – působily jako prst vražený pod žebra doby.
Michal Nanoru