CGD

Než se vydáš dál, musíš projít všechno, co jsi dosud stvořil, a podívat se na to novýma očima. Pro značku LAFORMELA byl uplynulý rok bilanční. A to nejen v rámci kolekcí MAINLINE 24 a MAINLINE 24/25, ale také v redefinování vnitřní struktury firmy, kreativního procesu i vyhlídek na vlastní budoucnost. 

Náznak změny se rýsoval už v letní kolekci, která obsahovala přes dvacet „looků“ sestavených z variabilního počtu svršků, a která odkazovala na bojovnost a chuť vyrazit vpřed. Prázdninová kolekce se vším všudy (byla plná ramenatých siluet a transparentnosti) v sobě nesla chuť po něčem novém, větším. Miroslava Kohutiarová a Antonín Soukup se spojili se Stink Films Prague a režisérem Jaroslavem Moravcem, aby za podpory Francescy Kolowrat představili MAINLINE 24 jiným způsobem. Stejně jako tomu bylo za pandemie, kdy všechny módní domy kvůli striktním zdravotním opatřením představovaly své kolekce prostřednictvím velkolepých filmů, zvolila LAFORMELA audiovizuální médium místo přehlídky. 

Proč ale teď? Film je formát, ve kterém si můžete diktovat sebemenší detaily a držíte dohled nad každým fragmentem i distribucí obsahu. Definujete, co a jak chcete říkat, a zároveň zažíváte jistý „aha moment“. Jako tvůrce oděvu jste v nečekaně intimním propojení se svou tvorbou. Při sledování nekonečného množství záběrů na monitoru, při práci ve filmovém studiu a v obrazové postprodukci, vidíte všechny nuance pohybu, vidíte nepřesnosti i dokonalost svých střihů, materializujete si pocity z textilních látek. Takový sebezpyt a kolekce pod „mikroskopem“ ve vás něco změní, ať chcete nebo ne. 

Proto se možná velkolepá přehlídka MAINLINE 24/25, která se konala v listopadu 2024 v Nové spirále, jeví z mnoha důvodů jako zlomová. Nejenže byla navrhovaná pro tento konkrétní prostor, byla z ní cítit ryzost toho, co LAFORMELA po třinácti letech existence je a chce být. Z kreativního hlediska (až na pár vyjímek, jako hledání nových forem večerních šatů a nových materiálů) sice spíše jen cizelovala předchozí siluety a používala dokonalejší krejčovské procesy, ale možná právě takové sebezdokonalování je důkazem vyspělosti a odhodlanosti udělat krok dalším směrem. Ať už k malosériové výrobě, objednávkám od zahraničních distributorů nebo k ještě bližší spolupráci s Francescou Kolowrat. Když chcete růst, musíte stavět na pevných základech.

Jan Králíček

Hledáme-li nejvhodnější slovo, které popíše tvorbu Miroslavy Kohutiarové a Antonína Soukupa, je jím zcela jistě konzistence. Tedy relativní stálost a soudržnost psychických vlastností a formálních funkcí, objemů a tvarů i výtvarného jazyka. Ve společném oděvním projektu pod názvem LAFORMELA již od roku 2010 nabízí shodnost a spolehlivost v postoji. Moderní, na druhý pohled rafinované grafické oděvy se snadno kombinují mezi s sebou, bez ohledu na sezonu. Za svou kariéru tak vytvořilo duo (původně trio) pro své klienty ucelený šatník se silným názorem a jakousi anonymitou modernosti. Soudržné může někdy znamenat nudné, ale Mirka s Antonínem si neustále pohrávají s něčím prchavým, povrchním, pomíjivým a trendovým, a toto lehké napětí (někdy více a někdy možná až moc doslovné) jejich tvorbu odvádí od předvídatelnosti. Vědomě tak LAFORMELA balancuje na hranici překvapení a potvrzení.

Zřejmé to je především v nominované kolekci LAFORMELA x KB, kde ve speciální spolupráci využívali inovativní materiály z recyklovaného uhlíku. Technologie LanzaTech totiž dokáže proměnit oxid uhličitý v atmosféře na ethanol, který následně slouží k výrobě dalších materiálů. V tomto případě vzniklo vlákno, které má vzhled, vlastnosti i funkčnost blízké polyesteru. Inovativní je nejen samotný materiál, ale i způsob, jakým s netradičním a ne úplně snadným materiálem LAFORMELA pracovala. Vzali základní kódy svého estetického kodexu a vytvořili siluety (poprvé i pánské), které zůstaly moderní a aktuální, což je v kategorii ekologicky odpovědných oděvů více než neobvyklé. Ale futuričnost, kterou při této kolekci načerpali, pak využili i ve své hlavní linii, která se rovněž dostala do letošní nominace. Zde jsou nejsilnějšími prvky stylistická variabilita, balanc mezi printy a texturami, a extrémní kontrast mezi transparentností a hutností.

Jan Králíček