Ladislav Kyllar je z generace, která s jistým gustem v nevyhnutelnosti reflektuje zážitek své čím dál extrémnější pozice mezi opulencí na obrazovce a rozsypanými kontejnery v nerozšířené realitě, mezi vytahanými tepláky skvrnitých kovidových gaučů na pozadí zoom telefonátů a kabelkami k prasknutí naditými ikoničností coby produktem soustředěné investice kreativních, marketingových a sales týmů mezinárodních korporací. A v Londýně, kde Kyllar právě působí, se mu daří být téhle žité disproporci nepoměrně blíž a nacházet víc prostoru pro realizaci než v Ústí nad Labem, kde vystudoval, nebo v Praze, kde dnes působí další členové skupiny DUNA, Lenka Wallon (Berlínskej model) a František Svatoš (Studio Jafr). Kyllarova předloňská hříčka pro udavače tónu Balenciaga ho z lockdownu vypustila ke spolupráci s asociovanými proponenty východoevropské, ulici blízké estetiky ošklivosti, Acne Studios nebo časopisem Interview pod vedením Mela Ottenberga. Sky Fereirra s cucflekem v Celine nebo – hleďme – galeristka Sadie Coles, matka dítěte otce stylu Jürgena Tellera, posouvají snapshotovou tradici kytek v popelnici a surových blesků dál do desaturovaného, klinického naturalismu na jedné a snové organičnosti na druhé straně, do tvarové tekutosti a „dazed“ dezorientovanosti krásy a kalné, bezpochyby toxické řeky omývající Yeezy crocsy. Stejně jako dalšími díly jeho vizuálních souputníků, prostupuje Kyllarovými fotografiemi absurdita a marnost civilizace v rozkladu, hýčkající si své požitkářství, doslovná vizualizace naší kultivace luxusu na skládce. Zůstává ale v normě, minimálně od Corrine Day, pokud nedojde na děti, zákazníky se to nezdá rozrušovat.
Michal Nanoru