CGD

V knížce Nožička a Wohryzek se současný český prozaik Marek Toman vrací do 20. let 20. století. K vyprávění si vybral žánr úpadkové detektivky, který mu dovoluje do příběhu zlehka vetkat jak poctu svým oblíbeným literárním postavám té doby i čtenářství, tak fenomén trampství, téma emancipace, emigrace, etiky podnikání nebo rozvíjející se kulturní metropole 20. let. Tomana tato svérázná literární žánrová hra baví, protože mu dovoluje pohybovat se na území 20. let svobodně, nepoučovat a přitom základní a určující příběhy a témata čtenáře naučit číst. 

Jan Trakal k této ilustrátorské výzvě přistoupil dvojím způsobem: Chtěl čtenáře skutečně strhnout atmosférou tehdejší Prahy i legendárních trampských zákoutí, provést příběhem, odvyprávět toho tolik, aby se čtenář mohl do knihy propadnout. Zároveň ho zcela samozřejmě provádí dobovou vizualitou, kterou mimo jiné charakterizuje žánrová změť, úlomky reklam, komiksů, písma atd. Pro ilustrace si vybral techniku progumovávaného šerosvitného uhlu (nejdřív kreslí uhlem a výsledný tvar progumovává k až plastickému tvaru), doprovázenou monolineárním komickým komiksovým vyprávěním. Svůj doprovod shromáždil v jednom skicáku a doslova jej napěchoval k prasknutí. Prohlížení jeho ilustrací navozuje téměř filmový zážitek. 

Pro tyto ilustrace stále platí slova z posudku jeho diplomové práce: „Vrací se tak do doby, kdy krásná ilustrace zdobila etiketu či výšivku, kdy se prolínala s měkkými tvary ručně malovaných skriptů a nepravidelnými tvary dřevěných grotesků. Nenápadná a jednoduchá krása, tak jak ji pojmenovává i Josef Čapek ve své eseji o Nejkrásnějším umění, je Janu Trakalovi blíž než galerijní umění či průmyslově chrlený šmejd. Vždyť i inspirace jsou stejné jako pro první generace modernistů: japonské tisky, dětské kresby či ručně malované vývěsní štíty.“ Výsledkem přitom (ostatně stejně jako při jeho práci s recyklovaným textilem v jeho kraftmanské oděvní značce Alois Ficek) není zasmrádlé retro, nýbrž pocit, že čtenář konečně vidí to, po čem toužil, když si četl dobrodružnou literaturu, a ilustrace ho jaksi míjely. Jeho ilustrátorská práce není nádenická ani namyšlená, jeho soustředěnost, styl, vášeň pro techniku a humor, který má kořeny v tom nejlepším z 20. a 30. let 20. století, připomíná spíše práci emblematických postav současné francouzské a německé ilustrace.

Tereza Horváthová