CGD23

V sérii dominantních let Marie Tomanové dnes už těžko vybrat jednu výraznější sezónu. Moment, kdy jeden osobní soubor vystihující ducha chvějící se doby (Young American, 2019) dokázala proměnit v kariéru mezi fotografickými galeriemi a různorodými pracemi v kulturním průmyslu na obou stranách Atlantiku, se zdá mizet překvapivě daleko v minulosti, přitom ho pořád obklopuje pocit příjemného úžasu – u pozorovatelů oboru i autorky samotné. Každý další rok jako by ale přidávala další metu. Je nepochybně něco příznačného na tom, že přirozená královna sociálních sítí a socializace obecně v době komunikace čím dál komplikovanější, zejména pro dospívající ročníky, dostala zakázku na globální kampaň Meta/Instagramu. Tomanové vstřícná osobnost a mladistvé, živé vystupování, které leckdy zakrývají její zkušenost, se promítají do důvěry, s níž se jí lidé o generace mladší svěřují do rukou (a ona si vybírá právě ty nejplašší). Instagram je pak přece médium, které začínalo zhruba v době Tomanové přistání v New Yorku, coby fotoaplikace postavená na prchavosti okamžiku, amatérské pseudoanalogové estetice, efektu polaroidu desátých let. Ačkoli Tomanová zůstává více méně věrná malým aparátům a svému subjektivnímu, snapshotovému pohledu zdola, oko, kterým se do nich (ne)dívá, se mezitím stalo upgradovaným viděním profesionálky – schopným škálování a s nově nabytým přehledem i opatrného nacházení poloh mezi vlastním stylem a stylem tak pestrých zadavatelů jako jsou Nike, The New York Magazine nebo The Los Angeles Times. Jestliže jsme před třemi lety psali, že Marie Tomanová „se zabývá fotografií s minimální pozorností k médiu“, dnes svoje médium ovládá. Nejen u autorky, v jejíž volné tvorbě převažuje autoportrét, tak dává dobrý smysl, že se z pozice fotografky na galavečeřích světové kreativní smetánky stala fotografovanou. K Young American psal Ryan McGinley předmluvu s velkorysostí mentora, a na fotkách z GQ’s Global Creativity Awards jako by už trochu nebylo jasné, kdo se chtěl fotit s kým. 

Michal Nanoru