CGD

Chce se mi napsat, vyloženě se mi dere do úst: Darja Čančíková je borec. Tak se tomu teda nebudu bránit a napíšu to. Darja Čančíková je borec. A přidám:  Darja Čančíková je borec pokaždé jinak. Berte to jako titulek k tomuto drobnému laudatiu.

Po téměř desetileté přestávce, kdy se věnovala především volné grafice a malbě (ale patrně nejvíce mateřským povinnostem, když má šest dětí) a které předcházela řada originálně uchopených autorských knih či ilustrací knih jiných autorů, se Darja Čančíková (1982) v posledních třech letech vrací ke knižním ilustracím. A to je myslím dobrá zpráva pro všechny milovníky ilustrovaných knih, kteří se chtějí nechat překvapovat výtvarným doprovodem.

Nejprve nás před téměř dvěma lety potěšila neotřelými kompozicemi v drobné knize Sophie de Mello Breyner Andresen Dánský rytíř a několik měsíců nato v knize rovněž nevelké Svatba v Káně galilejské. Letos vydaná kniha Dory Kaprálové Pan Nikdo a bílá tma zatím její návrat završuje, a to o hodně většími formáty ilustrací. Píšu ilustrací, ale jsou to spíše malby. Nejen že dotvářejí kulisy děje knihy, ale fungují i jako samostatné obrazy, které se díky složeným stranám (byla by škoda malby zmenšovat) do našeho světa doslova vyklápějí, abychom se do nich na chvíli ponořili a zůstali obklopeni fantastickou hrou tmavých barev a stínů a chladivou, ale i přesto lákavou atmosférou.

V posledních letech jsme si zvykli opakovaně vídat některé ilustrátory na nejvyšších příčkách nejrůznějších soutěží, přestože se jejich práce ve svých stylizacích už značně opakovaly. Mezi takové ilustrátory Čančíková nepatří. Není obtížena jediným stylem. Není jednoduše rozpoznatelná. Protože Darja Čančíková je borec pokaždé jinak.

Přál bych si její práce vídat v ulicích. Ulice by tím zkrásněly. Že to nejde? Ale jde, kupříkladu prostřednictvím divadelních plakátů, které už léta zůstávají zaklety ve fotografii.

Jaroslav Tvrdoň