CGD

„Ředitel festivalu v Arles mi nabízí prostor pro velkou výstavu. Na podobnou zprávu jsem čekala padesát let, celý svůj život. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že jsem fotografka, ale nikoho to nezajímalo,“ začíná film Ještě nejsem, kým chci být, který loni definitivně stvrdil Libuši Jarcovjákovou jako mezinárodní hvězdu. Ačkoli cesta k uznání ve vlastní zemi začala plíživě na přelomu nultých a desátých let, až světový úspěch prezentace ve Francii v roce 2019 odstartoval sérii zadostiučinění. Jarcovjáková dnes vystavuje po celé Evropě, stojí na ní knižní nakladatelství, a ovace na Berlinale i v Karlových Varech ji představily široké veřejnosti jako mnohostranně inspirující hrdinku s přesahem daleko za uměleckou komunitu. Když začínaly nominace Czech Grand Design, bylo těžké si představit, že by nějakou cenu nedostala; otázka byla, jestli to má být Síň slávy, Fotografka nebo Objev roku? 

Jarcovjákové život je náchylný k takovým zvratům. Vždycky byla hip, ale její příběh se ukazuje až na míru dnešku. Svoje první antidepresiva dostala už v polovině 70. let a v mnoha smyslech má letos třiasedmdesátiletá fotografka vždycky blíž citlivostem dnešních dvacátníků než okoralosti svých vrstevníků. Od 60. let se propalovala jedním svitkem filmu za druhým s posedlostí čerstvého majitele iPhonu, účet na Instagramu má deset let, ale její uvažování jako by pro něj tvořilo dřív než vyšlo Bílé album a odcházení vlastní matky fotila filtrem Hipstamatic. Mnohé z jejích vnímavostí měly společnosti dojít až o desetiletí později: deníkové dokumentování vlastního citového prožívání; slabost pro menšiny; polyamorie; bisexualita; stydlivost v sociálním kontaktu, ale obnaženost před fotoaparátem; identita jako performance a fotografie jako nástroj jejího kontinuálního hledání a vytváření; nedokonalost jako potvrzení autenticity a bezprostřednost nad dokonalost; (sebe)péče; nejistota a zároveň přesvědčení o právu na úspěch; individualismus, nezávislost i osamělost nomádského života; důrazné odmítání přijmout „úděl ženy“ i nevolnice sovětského satelitu... V kombinaci s fascinující lehkomyslností, zarputilostí i sebedestruktivním vědomím vlastní ceny za to byla všelijakými strážci kánonu dlouhodobě obcházena. 

Úspěchu přitom Jarcovjáková dosáhla už dávno. V 80. letech vyjela do Tokia, kde se jí přehlíživým přístupem dokumentaristy k luxusu, v módě dnes široce praktikovaným autory jako Jürgen Teller nebo Martin Parr, podařilo zajistit solidní kariéru. „Můj nápad hodit značkovou košili do písku přijde všem originální,“ parafrázuje svoje deníky z roku 1986 ve filmu. A domů posílá větu, kterou o čtyřicet let později v Paříži postuje Lena Knappová citovaná na jiném místě téhle ročenky. „Milá mami, jsem příšerně unavená, ale šťastná,“ píše. „Moje fotky už vyšly v tolika prestižních časopisech jako je Edge, Brutus, Popeye… Zítra mi drž palce, fotím portréty Rei Kawakubo...“ 

Jako mnozí z generace dospívající kolem roku 1968, nemohla Jarcovjáková (*1952) studovat kvůli původu. Od šestnácti věděla, že chce být fotografka, ale čtyřleté čekání na přijetí na FAMU si krátila na nočních směnách v tiskárně a následně v hospodách – když neměla kádrový profil, rozhodla si ho doplnit. Než ji napotřetí přijali, měla za sebou dva potraty a z elitářského prostředí FAMU ji to táhlo zpátky do nočního života. Přitom pořád fotila. Pořád. 

Fotila Romy, fotila Vietnamce a Kubánce, které učila česky, ale hlavně sebe. Ranní tahy, milence a milenky, postele, sebe. V roce 1979 poprvé vycestovala na dva měsíce do Japonska, ale skončila téměř na ulici. Po návratu jí úřady zabavily pas. Úlevu našla v neoficiálním gay baru T-Club nedaleko pražského Jungmannova náměstí. Zvědavost na svět ale nezmizela, a když se naskytla příležitost fingované svatby, vystěhovala se v roce 1985 do Západního Berlína. Za rok se vrátila do Japonska už s portfoliem a rychle se prosadila do stylových časopisů. 

Zase to ale „nikoho nezajímalo“, v jistém smyslu ani ji samotnou. Je paradox, že Jarcovjáková je vůbec první fotografkou nebo fotografem uvedeným do Síně slávy Czech Grand Design, ocenění pro užitou tvorbu, protože sama na zadání pracuje vzácně. Z posledních let lze zmínit kampaň pro Národní divadlo, fotografie pro knihu Mami, miluju, architektonickou knihu Projektil 33 nebo Vogue CS. Z Japonska z nedostatku víza a stesku po Evropě odjela, radši v Berlíně dělala pokojskou. „Mé práce se líbí, ale já moc spokojená nejsem. Ty fotky mají ze mě velmi málo. Dělám sice práci, která by mě mohla slušně živit, ale je to čistá komerce. Je tohle to, co chci?“ V uměleckoprůmyslové oblasti nicméně nejzajímavější vizuály většinou vytvářejí ti, kdo se tam cítí jen na návštěvě. Komerce často ubíjí, ale nese rychle výsledky, volná práce je plná pochybností. „Přestože se budu živit umýváním schodů, přesto jsem fotografka. Možná tím spíš.“ Jarcovjákové příběh je v mnoha ohledech otázkou po tom, kdo určuje vaši identitu – tvůrci diskurzu, nebo vlastní přesvědčení. 

Krom Japonců ji v první polovině života podpořila asi jen přítelkyně její matky Ester Krumbachová. Přesto dál fotila. Pořád. „To přece fotí Koudelka, toho nikdo nepřekoná,“ říkali jí prý ve škole. Její Romové ale narozdíl od Koudelky žili v současnosti, ve městě a na vinylech si pouštěli Elvise a Toma Jonese. Jarcovjáková nezvýrazňuje jejich kontrast s dobou a místem, ale stejně jako u dělníků a štamgastů jejich blízkost. Místo ornamentalizace chudoby a zapomenutého nebo doslova zastaveného času, imaginárního včerejška, její fotky většinou zdůrazňují plynutí a splynutí. „Fascinuje mě ten jejich život v totální přítomnosti, jako by neexistoval zítřek. Pro mě jsou to spřízněný duše, i oni jsou vyděděnci ve vlastní zemi.“ 

Ty fotografie ostatně nikdy nevěřily na rozhodující okamžik, na koncentraci v bodě, není na nich nic definitivního. Stejně jako zkoumání permanentní proměnlivosti ženského těla, mysli i rolí, jsou součástí vlnící se linie času, ne jejím popřením. Jakkoli je fascinující kolik strhujících jednotlivých záběrů dokázala Jarcovjáková nashromáždit – často ve stavech přímo odporujících racionální kontrole – její dílo nedává smysl v solitérech, spíše ve sprškách. Jako ukazuje svoje nárazy a pády, svoje zranění a touhy, ukazuje série pohledů, ne jednotlivé obrazy. Její střílení od boku, intimita a sentimentalita zdánlivě bez cenzury, spontaneita a focení jako nástroj k žití a sebeutváření, byla ve své době v rozporu s představou díla coby absolutního, na okolnostech nezávislého produktu bez pupečních šnůr. Představou koncentrace rozumu, ideálního stroje, který je hotový a neměnný a který reprezentoval třeba právě Jarcovjákové dnešní soused Josef Koudelka, inženýr z povolání. 

Místo toho živelný tok slz a nálad, pohledů na prsty u nohou přes prsa, pochyb a moči na chodníku. „Celé hodiny se dívám do zrcadla, jestli jsem to ještě já… Potřebuju jasné důkazy, jsem tady, žiju, nezmizela jsem.“ Pics or it didn’t happen. Zatímco jiní konstruovali svoje dílo jako prosazení svého nezpochybnitelného ega, tady je ego v procesu, utvářené pomocí fotografie. Jarcovjáková v tom zdaleka není nevinně; poučená autorka je nakonec vždycky ta, kdo výsledek rámuje a rozhoduje, co bude prezentovat. Přesto, místo aby fixovala svůj obraz, svoje sebepojetí, Jarcovjáková se vždycky bude ptát, kdo je – a vybízet k tomu ostatní. Jejím foťákem leckdy fotili jiní a dnes k interpretacím zve nejprogresivnější tvůrce napříč ročníky. 

Když se v roce 1990 vrátila z Berlína do Prahy, Jarcovjáková ani Comme des Garçons dál nikoho nezajímali. Dalších dvacet let strávila v roli „učitelky na střední“. Svoje děti nikdy neměla – „Proč by mělo mateřství definovat život ženy? Proč bych nemohla žít tak, jak já chci?“ – ale už přes třicet let učí, nejdřív na Hellichovce (1992–2014, Vyšší odborná škola grafická a Střední průmyslová škola grafická, vedoucí fotooddělení), dnes na Sutnarce (Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, od 2015 asistentka, od 2022 vedoucí ateliéru). Její žáci o ní mluví jako o podněcujícím pedagogovi, co do školy nosí časopisy ke čtení pod lavicí a rozumí dění na Západě víc než křeči české dokumentární tradice. Zatímco jinde dál kvetl mistrovský systém, kde sršaté osobnosti hnětly následovníky k obrazu svému, Jarcovjáková podporovala individuální vášně několika generací, včetně laureátů Czech Grand Design, od Salima Issy a Štěpánky Stein po Adama Holého. 

V dobách, kdy společnost jasně určovala sociální postavení, nelámali si lidi tolik hlavu zkoumáním, kým by mohli být a kolik mají tváří. Spolu s rozšířením fotoaparátů se ale fotografie stala jedním z hlavních pomůcek k praktikování téhle nové výsady. Její rané testování v kombinaci s neustálým narážením na dobové společenské limity – úzce vymezené role pro ženy, sexuální menšiny, městskou mládež, umělce, cizince nebo emigranty – z ní společně s jejími schopnostmi dokázalo udělat umění. Jako dcera dvou malířů ztělesňuje mix vysokého a nízkého v tradici Shakespearova prince Hala – postavy vydávající se ze zajištěného zázemí k více či méně rebelským výpravám do podsvětí. Jarcovjáková nikdy nebyla snob ve výběru společnosti, námětů nebo techniky – ráda fotí automaty nebo telefonem. Do ulic ale vyráží s bohatým vzděláním, a i fotografie z divočejších období se vyznačují zvláštní kultivovaností. V požadavku „proč bych nemohla žít tak, jak já chci?“ je stejně nároku jako vzdoru a sebevědomé ochoty pro svůj nárok trpět. Výsledky pak odpovídají biografii – v adekvátním poměru poučenosti a života, řízené nahodilosti, nabírání z proudu, bez potřeby ho svádět do skruží. 

Jarcovjáková se nikdy nenechala normalizovat, žila jako by zápecnictví československého socialismu neexistovalo, zároveň zcela nezávisle na většině zavedených únikových strategií. Nekamarádila se s disidenty, nechalupařila, nerodila Husákovy/i děti, ani nepodlézala dráty. Stejně jako spousta světoběžníků nezapadala do pražského okruhu fotografického nebo uměleckého establishmentu, stála si na svém, přesvědčená o svojí ceně, ale kdo je a kam patří pro ni zůstává otázka, se kterou se probouzí každý den. Celou tu dobu jí fotografie jako analytický nástroj i opora pomáhá zkoumat a vytvářet vlastní sebepojetí, vlastní obraz. Potvrzovat, že jen nefotografuje, ale je fotografka. A teď, když pro ni konečně dorostlo publikum, pro svoje přesvědčení získat i okolí. „Život utíká příliš rychle na to, abych cokoli pochopila. Jediný způsob, jak přežít, je fotit.”

Michal Nanoru